Srpen 2011

Yaoi

31. srpna 2011 v 21:51 | Doragon |  Online

Kirepapa

Sekaiichi Hatsukoi



PG 11.díl-Dorče Haraší?

31. srpna 2011 v 17:40 | Doragon |  Příští generace
"Hej, děcka. Vstávejte!" Slyšela jsem mužský hlas, který mě probudil ze spánku.
"MMmmhh, ještě 10 minut mami..." Ozval se další hlas, který jisto jistě patřil Renovi.
"Bez keců. Okamžitě vstávejte." hlas už byl hlasitější. Patřil Kakashimu.
"ÁÁÁch jo, myslela jsem, že na misích je sranda. Ale tohle je otrava." Ozvala se Luna.
"Občas, ale teď sebou musíme hodit. Jestli si nepospíšíme a nedostaneme se do nějaké vesnice, budeme hodně dlouho o hladu."
" O hladu?? Co myslíte tím *o hladu?*Já nesmím být o hladu... NIKDY!" Reno už se zřejmě probral.
"to, že nemáme žádné jídlo."
"Jak to? Jak je to možné?" Reno pomalu propadal panice. I přes to, že má velmi hezkou a trošku vypracovanou postavu toho sní opravdu hodně. Má rychlé spalovaní. .. Závidím mu.
"Buřty jsou ohlodané, nejspíš krysama a chleba je úúplně promočený. Nevím jestli si na něj nějaké zvíře ulevilo, nebo v noci pršelo. A nebo ten chleba prostě navlhl. Ale typoval bych 2 poslední varianty, protože to nezapáchá."
"Chleba? Můj chleba! Ach nééé!" Naříkal Reno a já toho měla už plné zuby. Líně jsem otevřela oči a zvedla se.
"Pro krista. Vaše problémy bych chtěla mít, fakt. Tak ten chleba prostě vymačkejte, vyždímejte. To je toho." Řekla protivným rozespalým hlasem a ještě ve spacáku, jsem odskákala za nedaleký velký strom, kde jsem si zase lehla a snažila se usnout.
"Fuj, ty si dobytek. To musí bejt hnusný jíst vymačkanej chleba.. bléé" ohrnula nade mnou Luna nos. Já jsem si nikoho nevšímala. Chtěla jsem prostě usnout. BEztak jsem toho naspala málo, už kvůli tomu, že jsem u sebe neměla svého ktrečka. Tedy... totiž.. ehm.. né já nespám s plyšákem. Ani náhodou , Tse, je mi 13 přece nebudu spát s plyšákem ne?.. he?... Nó dobře dostali jste mě. Spím s plyšákem. Říkám mu Pan Krtek. Na hlavě má 3 vlasy a někde doma bych měla mít schované i jeho modré kalhotky. S velkými kapsami. Bez Pana Krtka se mi moc dobře nespalo. Ale v noci jsem si našla náhradu (promiň Pane Krtku) a z náručí jsem mačkala Renovu hlavu. Myslím, že si toho ani nevšiml, protože jsme tam leželi všichni 3 tak zauzlovaně, že jsem se vůbec divila, jak jsme takhle mohli usnout. Luna měla hlavu na Renovo nohách a ty své měla hozené přeze mě. Já ležela vedle Rena a svírala jeho hlavu. Teď když nad tím tak přemýšlím, mám takový pocit, že když jsem se v noci probudila, z koutku mých úst na Renovu hlavu dopadla jedna velká táhnoucí se slina. O tom tedy raději pomlčme.
"Doragon zvedni ten svůj línej zadek a sbal si. Vyrážíme." Z mého polospánku mě probral Lunin pronikavý hlas.
"NE!" zněla má odpověď. Ale raději jsem měla být zticha, protože zím, jak jsem na ní zakřičela jsem se probudila ještě víc, než jsem byla.
"Doragon vstávej, už musíme jít." Zanaříkal Reno. Ale já už nehodlala odpovídat nikomu. Prostě chci spát!
Dor, poslouchej. POkud hned nevyrazíme, tak Reno zešílí, protože nedostal snídani. A podle jeho vyprávění to není nic hezkého, když se takovej kluk zblázní. Takže bychom měli vyrazit co nejdřív, abychom zabránily naší zkáze. Co myslíš?" Ještě nikdy jsem Kakashiho neslyšela mluvit tak nežným hlasem. Kdyby mi to můj "zdravý" rozum dovolil, otočila bych hlavu za hlasem a umlčela ho polibkem. Protože kdyby pokračoval ještě chvíly, musela bych se zbláznit tou silnou rozkoší, kterou způsobuje jeho hlas. I přes to že ležím, si jsem jistá, že by se mi rozklepala kolena.
...
ACH BOŽE!!! Nad čím tu teď sakra přemýšlím? Copak jsem se dočista zbláznila? Pro boha jak jsem na to mohla jen pomyslet? BAKA! Za tohle bych si měla nafackovat. A pořádně. Né ještě líp. Měla bych si dát pěstí. A nebo sníst celý citrón. To pomáhá.
"Doragon, slyšíš?" sensei mě chytil za rameno. Jak může mít někdo tak svůdný hlas? BAKA!
"TICHO!! Ano já vztanu ale jen pouze pod tou podmínkou, že už budete mlčet senseii!" vymrštila jsem se do sedu. Až po té, co jsem domluvila.. nebo spíš dokřičela, jsem otevřela oči a naskytl se mi pohled přímo do Pacašiho oka. Ach bože... to oko.
"Dobře, to jsem rád..." řekl opět tím svým hlasem a usmál se. Teď by stačilo jenom naklonit hlavu a zrušit tu vzdálenost 5 cm a naše rty by se setkali...
"AAARRGGHHHWWW!! BAKA!!" Zařvala jsem a vylítla ze spacáku, jako by v něm hořelo. Co se to se mnou děje? To musí bát tím, že je ráno a ještě nejsem schopná urovnat si myšlenky v hlavě. Protože mám v hlavě takový maglajz, nedokážu odhadnout meze svého myšlení, takže si vybavuju prní věci, které mě zrovna napadnou. Spacák jsem si přesunula zpátky k batohu u ohniště. V batohové kapse spala Mimi a přímo v batohu se uvelebil Tokagero. Oba jsem vytáhla ven a dala je na svá místa.. totiž, Tokagera na své pravé rameno a Mimi pod límec trička. Chvilku jsem tam seděla a dívala se kolem.
"Dor, pohni, čeká se jenom na tebe." POdívala jsem se na již sbalenou Lunu. Pak jsem pohlédla kousek vedle ní a tam stál Pacaši a Reno s batohy na zádech.
"Jó jó už se ženu." Začala jsem pomalu a nemotorně balit svůj spacák.
"Ukaž to." řekl milím hlasem sensei, sedl si vedle mě a sbalil spacák dřív, než jsem stačila říct "Pan Krtek". nasoukal ho do mého batohu a mile se usmál. Já se zvedla na nohy, přešla k nejbližšímu stromu a třískla do něj hlavou.
"BAKA!" řekla jsem.
"Prosímtě, proč to děláš?" zeptala se mě Luna.
"Mám v hlavě bordel, tak se to snažím urovnat." odpověděla jsem.
"Tím, že si ubližuješ?"
"Né, tím že se praštím do hlavy, čímž způsobím přesun svých nápadů a myšlenek, doufejme že na správná místa. A z hlavy dostannu některé věci, na které myslet nechci."
Luna zavrtěla hlavou. Otočila jsem se ke všem čelem a Kakashi mi podal batoh. "Tak a teď už můžeme jít." ¨
Batoh jsem si nasadila na záda, a Tokagero se pořádně uvelebil na popruhu.

Celou cestu jsem šla hrozně pomalu. Kakashi, Reno a luna na mě museli několikrát čekat. Já jsem za nimi šourala jako šnek a přemýšlela o tom, co mě to ráno chytlo.
"Sakra Dor, pohni!" křikla na mě Luna.
"Já se ženu..." odpověděla jsem otráveně.
"POběéž sakra já mám hlad!" Ozval se Reno.
"UŽ BĚŽÍM!" křikla jsem na něj rozčíleně.
"No to vidím jak běžíš. ÚPLNÁ GAZELA JSEŠ!"
"Hej! Máš něco proti gazelám?" zamračila se na něj Luna a dloubla ho loktem do břicha.
"Ne, ale proti jejímu šnečímu tempu ano!"
"Já tě slyšíím!" křikla jsem na něj.
"Hele, Dor, slyšela jsem, že v deštný jsou fakt pěkní kluci. Ale že se ve vesnici nikdy moc dlouho nezdržují." Mrkla na mě Luna. Sakra, ta potvora ví, co na mě platí. Zbystřila jsem a přidala do kroku.
"No tak? Na co žekáme? Hurá do deštný!" křikla jsem a hnala se vpřed. Kakashi mě musel doběhnout.
"Hele Doragon, to není nutný, Reno to určitě ještě chvilku vydrží. Nemusíme tak hnát." Řekl. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem měla ráno jinačí pocity, nebo ten milý hlas jenom hrál, a nebo mě probudilo pomyšlení na mnoho krásných kluků z deštné vesnice, ale jeho hlas už mi nepřipadal tak sexy. Ano, on má ojedinělý hlas s ůžasnou tóninou, ale teď jsem z toho hlasu nebyla paf. Prostě to byl obyčejný hlas mého učitele. Oddychla jsem si.
"Héj, počkejté. Když mám hlad tak se nemůžu přemáhat." Ozval se Renuv hlas a spolu s ním hlasitý zvuk jeho kručejícího břicha.
"Přestaň si vymýšlet a pohni ty Gazelo!" křikla jsem na něj a můj krok nezpomaloval. Do deště sice narazíme nejdříve zítra večer, ale nechci přijít a o ten pohled namakaných svalovců, až budu špehovat v pánských sprchách.

Postavy

28. srpna 2011 v 12:00 | Doragon |  Příští generace
Ehm.. no.. tak jsem se rozhodla udělat takovej, jednodužší přehled o tom, kdo vlastně excelentuje v tomto příběhu "příští Generace" :). Budu sem dávat jenom RPC postavsy. Kakashiho, Tsunade a podobně znáte ne? ;) No.. pozdě ale přece.. :D Sice až po 7 dílu ale to nevadí ;). Do teď to moc lidí stejně nečetlo a ti kteří to četli, věděli jak kdo vypadá... jelikož to četli stad jenom mé 2 kamarádky... No to je jedno.. :D Jdeme na to ;) POstavy se budou přidávat, postupně ;)

HARLEJ!!♥

28. srpna 2011 v 0:04 | Doragon |  Obrázky
Ták, tenhle obrázek už mám trošku déle :) Už jsme ho měla i na layi :) Ale já ho prostě naprosto žeru... :D *-*
Doragon s Tomášem Hrbáčkem, zpěvákem z jedné mých oblábených kapel :) ♥

Punk

27. srpna 2011 v 22:25 | Doragon |  Obrázky
Táák, tady pár obrázků jak vypadá/la Dorča v Punku. Rozhodla jsem se ale, že jí udělám jiné vlasy. Tohle je jak žížaly.... :D

PG 10.díl-První mise

27. srpna 2011 v 21:47 | Doragon |  Příští generace
První mise

PG 9.díl-Jak Dor balí kluky

26. srpna 2011 v 23:24 | Doragon |  Příští generace
Jak Doragon Balí kluky? :D

PG 8.díl-Sestřička

26. srpna 2011 v 16:41 | Doragon |  Příští generace
Něco o rodiných vztazích.. :D

PG 7.díl-Rodina

18. srpna 2011 v 22:10 | Doragon |  Příští generace
Ráno raníčko Doragon vstala, zadek si sobě poškrábala. Ano, je to tak. První věc, kterou jsem hned ráno po "probuzení" udělala, poškrábala jsem se na mé zadní části těla. Jelikož místo mě svědělo pořád a taky trošku štípalo, usoudila jsem, že mě asi štípnul komár. Výborně. Takže teď se můžu jenom modlit, abych neměla pravou půlku zadku jako rudou dýni. Vstávat se mi vůbec nechtělo.
"UUUuuu"... uslyšela jsem slaboulinký hlásek, sotva slyšitelný. Co to?
"UUUuuu"... ozvalo se znovu, téměř u mého ucha.
"Mimi?" oslovila jsem svou žížalu. Líně jsem otevřela oči a podívala se na své rameno, kde se Mimi trčila jako had a koukala na mě. Vím, určitě si říkáte, že žížali žádný zvuk nevydávají a nemají oči, takže nemohou koukat. Ale omyl. Mimi taková není. Mimi je Vyjímečná. Není to ledajaká žížala. Měří 25 cm a má velké oči. Luna tvrdí, že je blbost, aby se žížala dívala, protože si myslí že nemá oči. Jenomže Mimi není obyčejná. Mimi je Mimi. A to dokazuje prostě všechno, co se kolem ní děje.
Vzápětí jsem uslyšela čísi dupot. Byl tak silný, až se mi na mém nočním stolku rozezněla sklenička, kterou tam mám taky už nějaký pátek. Když nad tím tak přemýšlím. Slabé ale varovné vrčení mě donutilo, abych vykoukla z postele na zem. Tváří v tvář jsem se setkala s obrovským ještěrem hnědé barvy. byl tak dlouhý a velký, že jeho ocas sahal až na chodbu, ven z mého pokoje. Na tělě mu čnělo několik jizev z bojů. Koukala jsem mu přímo do očí. Jeho pozornost se však upřela na Mimi. Schovala jsem žížalu v dlaních.
"Nesmíš Tokachi!" okřikla jsem velkého ještěra. "To není k žrádlu!" snažila jsem se schovat Mimi do jejího "pokojíčku". Malá skleněná krchle o velikosti 30x30x14 cm patří jenom Mimi. Rychle jsem se oblékla, skočila do koupelny a při pokusu rozčesat si své zacuchané vlasy jsem občas popleskala Tokachiho po hlavě. Když se mi konečně povedlo svázat vlasy do dvou culíků, schovala jsem si Mimi pod Límec trička u krku.
"Tak pojď ven chlape, práci už jsi vykonal. Teď už tu nemáš co dělat." Snažila jsem se dostat Tokachiho ven z mého pokoje. Jenomže, zkuste si tahat po schodech 100 kilovýho ještěra. Trvalo mi to trošku déle, než jsem se dostala do kuchyně v přízemí. Tam jsem položila Tokachiho na zem a sedla si ke stolu, kde byla připravená moje snídaně.
"Ahojky beruško." pozdravila mě mamka a líbla mě na čelo.
"Brý ráno mmh kde je brácha?" mluvila jsem z plnou pusou. Snídani jsem se do sebe snažila nasoukat co nejrychleji, abych mohla od stolu.
"Zack je asi někde venku." pohodila mamka hlavou ke dveřím.
"No to je super, ještě jsem ho ani neviděla a mám pocit, že by mohl zase odejít."
"Proč proboha?" zděsila se mamka. Tato slova ode mě nikdy neslyšela. Vždy jsem byla ráda za každou chvilku, byť sebemenší strávenou se Zackem.
"No protože na mě poslal Tokachiho. Ten mě samozřejmě vzbudil, ale to tolik nevadí. Já už totiž tak nějak vzhůru byla. Jenomže on, jelikož je to jeho kuchiyose, moc dobře ví, že to tlustý prase neumí chodit ze schodů dolů, takže jsem ho musela snést sama. Víš jak je těžkej? Proč mě brácha musí takhle tejrat, jenom co přijede?" naříkala jsem. Mamka se na mě jenom usmála.
"Co mě to tu pomlouváš prde?" uslyšela jsem za sebou známý hlas. Samozřejmě patřil mému bratrovi, který mi okamžitě začal cuchat vlasy, které si každé ráno tak přecně sčesávám. Otočila jsem se na něj a pohlédla na vysokého svalnatého kluka, který má za sebou už 21 let. Má světlé blond vlasy po mámě, které mu z části zakrývá černý šátek, jakožto čelenka se znakem listové vesnice.
"A tohle je další důvod proč mě štveš!" řekla jsem Zackovi místo pozdravu a snažila se urovnat střapaté vrabčí hnízdo.
"Ale no tak sestřičko. Buď ráda že ti nevylezl až do postele a nezačal ti olizovat obličej." usmál se a sedl si ke stolu vedle mě.
"No.. jo. Tohle totiž dělá Tokagero." oplatila jsem mu úsměv a při pomyšlení na obrovského ještěra, olizujícího můj xycht mi naskočila husí kůže.
"No vidíš to. Kde je vlastně Tokáč?" Totiž, Tokáč... takhle říká můj brácha Tokagerovi.
"Vzpamatovává se z otřesu mozku." Odvětila jsem a vzpoměla si na včerejší zkoušku s rolničkama.
"Copak mladej nic nevydrží? Podívej se na Tokachiho. Chlap je samej sval."
Pohlédla jsem na to tlustý prase.
"Jenomže Tokagero je ještě malej víš?" Hájila jsem svého miláčka.
"Teď tu budu několik dní, takže budeme moct pokračovat v tréninku." mrkl na mě.
"No jó, jenomže já teď nebudu mít tolik času jako dřív víš? Už jsem genin a mám červenou čelenku. A navíc, jsem v týmu. Máme svého senseie a teď budeme dostávat mise." Chlubila jsem se a dojídala poslední sousta snídaně.
"Nepovídej. Kdo je váš sensei? a s kým jsi v týmu?"
"Hatake Kakashi je náš učitel. my mu říkáme Pacaši. Teda, mojí vinou. Přeřekla jsem se no a ono mu to zůstalo. V týmu jsem s Renem a Lunou. Normálka."
"Kakashi? toho znám. Je to docela fajn týpek. A když nad tím tak přemýšlím.. hmm... Pacaší to mu docela sedí ne? Nemá to něco společnáho s jeho vlasama?" ušklíbl se.
"No to si piš že má!" zvedla jsem se od stolu a umyla po sobě nádobí. "Kde je ségra?"
"Kterou máš na mysli?" Totiž, mám 2 sestry. Hanu a Tamashi.
"To je fuk, kde je?" nenechala jsem se odbít, Zack si povzdechl.
"Ach jo.. no Hana je pořád v deštné a Tamashi... co já vím."
"Sakra brácha, seš jedinej chlap v téhle rodině a nedokážeš ohlídat ani jednu ségru."
"Co mi to vyčítáš? Obě maj dost rozumu, aby se o sebe postarali. Nebudu se starat o 15-ti letou holku a už vůbec né o ségru, který táhne na 27. Ty radši pomlč. Když si vzpomenu, jak jsi vyváděla, když ti Tokachi málem sežral tu tvojí oplzlou příšerku, taky mi nepřipadáš jako spolehlivá holka."
"Mimi není žádná oplzlá příšerka. A to že jsem o ní málem přišla nebyla moje chyba."
"Nepovídej, a co Tokáč? Ten jí ještě nesežral?" usmál se.
"Né. Tokagero si totiž musí denně opakovat jednu mantru víš?"
"No to sem teda zvědavej, jak dlouho ti ta potvora vydrží, když používáš nějakou ... mantru." POchybuje o mých schopnostech? Tse...
"Není to ledajaká mantra... Mimi mám už asi 8 nebo 9 let a pořád žije. Což dokazuje skutečnost, že mantra funguje."
"Hmmm fajn. Jsem zvědavej, za jak dlouho budeš brečet až o ní příjdeš. Žížaly se nedožívají vysokýho věku."
"Hele, viděl jsi někdy žížalu, který je snad přes 9 let? Já znám jenom Mimi. Proč nikdo prostě nechápe to, že Mimi prostě není obyčejná žížala? Všichni jí podceňujou." Nechtěla jsem se s bráchou hádat, tak jsem oznámila že jdu za Lunou a vyšla z domu. Kráčela jsem cestou kolem několika domů. Nikdy se moc po domech neohlížím, ale teď jsem se zarazila nad výlohou knihovny. Přešla jsem blíž a uviděla povědomou obálku jedné z knih. Hmmm... proč je mi ta kniha tak povědomá? POčkat... už to mám. No jasně, to je jeden z dílů ze série knih Flirtovacího Ráje. A přesně tuhle knihu si včera pročítal Pacaši. Jo tak tohle jsem si o něm teda nemyslela. Takovýhle prasárničky. No teda sensei! Už si přesně vzpomínám co je to za díl. Tajně jsem si kousek přečetla z bráchovi knihy. Tehdy mě to moc nechytlo, protože jsem to jenom tak přelétla očima a zrovna tam nic ehm.. jak bych to řekla.. sexystického nebylo. Ale mám takovej pocit, že bych si od bráchy mohla vypůjčit 1. díl ne? Jestli to čte Brácha i Pacaši, tak to musí bejt dobrý ne? Ano, vím že je to čtení pro dospělé, ale když se to tak vezme, já už jsem taky dospělá. Když mi přičtete pár let, tak jo.
Když už jsem se konečně odlepila od výlohy, šla jsem dál městem. Když jsem se tak rozhlížela kolem, mé oči spočinuly na lesíku. Řekla jsem si: Půjdu tudy. Je to sice dál, ale za to horší cesta. MIluju adrenalin, a mezi tím, když půjdu za Lunou si můžu prolézt pár stromů, nebo prostě jen tak trénovat. Prošla jsem kolem několika stromů a když jsem si myslela, že mě z města neuvidí nějaká stará rašple a nebude mi nadávat, že ničím přírodu, Jsem chtěla vyskočit na jeden strom. Jenomže, než jsem se odrazila, uslyšela jsem křupnout větvičku. Zbystřila jsem. Otočila jsem se za zvukem a za okamžik na mě něco vyskočilo. Odskočila jsem a prohlédla si toho útočníka. Byla to dívka o 3 roky starší než já. Měla blond vlasy, svázané do 2 culíků, které měla až ke konečkům, omotané bandáží. Na sobě kraťasy, krátké tričko, které jí odhalovalo břicho a něco jako kabátek.
Ta holka vytáhla kunai a hodila ho po mě. Jen tak tak jsem uhnula, ale naštěstí jsem stačila rychle zareagovat a hodila jsem po ní 2 shurikeny, kterým se vyhnula tak hbitě, že jsem sotva postřehla to, jak se přesunula za mě. Chytila mě pod krkem a skoro mě začala škrtit.
"Čekala jsem od tebe něco víc, než házení shurikeny." Řekla se smíchem.
Snažila jsem se vymanit z jejího sevření, jenomže měla pevný stisk. Když jsem se tak vrtěla, zahlédla jsem na zemi pár žížal. To musí být práce Mimi. Slyšela jsem tenoučký hlásek v mém límci na krku. To určitě Mimi svolává své druhy na pomoc. Výborně. POdívala jsem se pozorně na 5 žížal, které se jí plazily kolem nohy.
"Chikaku ni Mimizu no kizuna!" (těsná žížalí puta) vykřikla jsem a žižaly, se okamžitě zformovaly do tvaru pouta, které se té holce omotalo kolem nohy. Blondýnka si z toho ale nic nedělala.
"To je všechno co umíš?" škubla se mnou a nohou naznačila, že jí ta žížalí pouta nijak neomezují. Protože žížaly byly omotané jen kolem jedné její nohy, vypadalo to, jakoby na noze měla náramek. Takže smysl to nemělo žádný. Jenomže za chvilku se náramek začal scvrkávat, a byl čím dál tím těsnější. Dívka zezačítku jen občas sykla, ale za okamžik už bylo dost znát, že jí to bolí. Po chvilce mě pustila a snažila se pouto z nohy sundat. Ale marně. Podívala se na mě, do široka otevřela ústa v úsměv a z dívky se stal jen obláček kouře. Takže to byl stínový klon? Za okamžik mě něco chytilo zezadu a zablokovalo mi to ruce. Opět to byla blondýna, jenomže teď už to nebyl žádný stínový koln. Tím jsem si byla jistá. Pevně jsem se soustředila na svou chakru, kterou jsem absorbovala do vlasů. Háro se mi pomalu začalo formovat do tvrdých jehliček. Dívka uskočila a stoupla si přímo přede mě.
"Dobrý pokus sestřičko."